Lidé dnes strojový text poznají. Nepoznají ho podle chyb, těch tam bývá míň než v textu od člověka. Poznají ho podle stopy, kterou po sobě stroj nechává: podle jednoho znaménka, podle souměrnosti odstavců a podle slov, která nikdo nahlas neřekne. A jakmile to jednou uvidí, čtou celý text jinak.
Jedna klientka mi to řekla na rovinu, když jsme spolu procházeli texty na její web. Nevadilo jí, že u nich byla AI. Vadilo jí, že to bylo vidět na první pohled, a že to uvidí i její zákazníci. Ten den jsem si to zapsal jako tvrdé pravidlo a od té doby ho držím u každého textu.
Nepozná se to podle kvality, ale podle otisku
Kvalita s tím nemá nic společného. Strojový text bývá gramaticky čistší než ten váš a čtenář ho stejně odhalí, protože nehledá chyby, ale povědomý vzorec.
Strojový otisk
Soubor drobností, které v textu zanechá jazykový model a kterých si po chvíli všimne i laik. Nejsou to chyby. Je to rytmus, znaménka a slovník, které se u lidského pisatele nikdy neobjeví všechny naráz. Otisk se dá smazat, ale jen přepsáním, ne korekturou.
Nejhorší na tom je, co to udělá s důvěrou. Čtenář si nepomyslí, že jste použili nástroj. Pomyslí si, že jste si na něj nenašli čas. A to je u nabídky nebo e-mailu klientovi dražší, než se zdá.
„Ty dlouhé pomlčky jsou pro AI typické. Pozná to úplně každý.“
Znak, který text prozradí nejrychleji
Jedna jediná věc stojí za většinou odhalení: dlouhá pomlčka uprostřed věty. Je to ta široká čárka, která odděluje vsuvku. V české sazbě své místo má, jenže na klávesnici ji nikdo nenajde.
Právě proto funguje jako podpis. Člověk, který píše rychle a bez pomůcek, ji tam prostě nedá a napíše čárku, tečku nebo závorku, protože je má pod rukou. Jazykové modely ji naopak sázejí rády a často, takže se v jednom odstavci objeví klidně dvakrát i třikrát.
Stačí přitom jediná: čtenář si jí všimne, zbystří a zbytek textu už čte s podezřením. Stejné to je u střední pomlčky, tedy té o něco kratší, pokud stojí uvnitř věty místo čárky. V číselném rozsahu je v pořádku, jinde prozrazuje.
Čtyři další stopy, které najdete za minutu
Pomlčka je nejnápadnější, není ale jediná. Další čtyři se hledají stejně snadno a najdete je i v textu, který žádnou pomlčku nemá.
- Souměrnost. Tři body, tři příklady, tři stejně dlouhé odstavce. Člověk tak nepíše, protože jedna myšlenka se mu vždycky rozroste a druhou odbude jednou větou.
- Věty, které se samy vyvracejí. Nejde o rychlost, jde o klid. Jednou za text je to ozdoba. Třikrát za sebou je to podpis.
- Slova, která nikdo neřekne nahlas. Robustní, klíčový, efektivně, v neposlední řadě, v dnešní době. Zkuste takovou větu vyslovit před kolegou u kávy a hned vám dojde, že patří pryč.
- Nic konkrétního. Žádné číslo, žádné jméno, žádná vlastní zkušenost. Text, který se dá beze změny použít v jakémkoli oboru, nenapsal nikdo, kdo ten obor opravdu dělá.
Minutový sebetest
Vezměte poslední text, který vám odešel ven, a udělejte dvě věci. Najděte v něm všechny dlouhé pomlčky. Pak si ho přečtěte nahlas, celý a pomalu. Kde zakopnete o vlastní větu, tam ji nepsal nikdo, kdo takhle mluví.
Oprava není výměna znaku, ale přestavba věty
Vyměnit dlouhou pomlčku za krátkou nestačí, protože zůstane stejná stavba věty a ta vypadá strojově dál. Opravuje se konstrukce, ne znaménko.
Přestavba věty
Oprava, při které se nemění znak, ale konstrukce. Vsuvka mezi dvěma pomlčkami se rozpadne na dvě samostatné věty, nebo se z ní stane závorka, dvojtečka či obyčejná čárka. Význam zůstává, mění se rytmus. Tohle je jediná oprava, kterou čtenář opravdu ocení.
Náhrady znáte ze školy a jsou čtyři. Tečka rozdělí souvětí na dvě samostatné věty a čárka zvládne krátkou vsuvku. Dvojtečka uvede vysvětlení nebo výčet, závorka schová poznámku, která do hlavní věty nepatří. Pátá možnost je nejlepší a nejméně používaná: přeskládat slovosled tak, aby žádné znaménko nebylo potřeba.
Nejrychlejší obranu jsem přitom našel jinde než v korektuře. První verzi si nadiktuju vlastními slovy a teprve tu nechám učesat. Otisk pak nemá kde vzniknout, protože rytmus je od začátku můj. Který nástroj píše česky líp a který hůř, jsem porovnal v přehledu sedmi nástrojů na psaní textů.
Stejná past čeká u cizojazyčných verzí. Text přeložený z češtiny pozná rodilý mluvčí zrovna tak snadno, jako vy poznáte strojovou češtinu. Anglická ani polská verze proto nemá vznikat překladem. Má se psát rovnou v cílovém jazyce, s jeho vlastními obraty.
Kdy na tom naopak tolik nezáleží
A kdy tohle řešit nemusíte? U interní poznámky, zápisu z porady nebo podkladu, který čte jenom váš tým. Tam jde o obsah a nikdo vás podle pomlčky nesoudí.
Druhá výjimka je odborný text plný tabulek a čísel, protože čtenář v něm hledá údaj, ne rytmus vět. Jen pozor, ať se z výjimky nestane zvyk. Kdo si na strojové věty přivykne uvnitř firmy, píše je za chvíli i ven.
Ven přitom jde víc textů, než si člověk myslí. Kromě webu a nabídek je to i každý hromadný e-mail, který odejde stovkám lidí naráz, a jsou to taky návrhy odpovědí na zprávy, u kterých musí sedět váš tón. Když obsah vzniká ve větším objemu, třeba v systému, který publikuje sám, musí být tahle kontrola pevnou součástí procesu, protože na dobrovolnou se spolehnout nedá.
Celá kontrola v kostce
- Projděte text a zbavte se všech dlouhých pomlček. Přestavbou věty, ne výměnou znaku.
- Rozbijte souměrnost. Jeden odstavec nechte delší, jiný ať má klidně dvě věty.
- Vyhoďte slova, která byste kolegovi neřekli nahlas.
- Doplňte aspoň jednu konkrétní věc: číslo, jméno, vlastní zkušenost.
- Přečtěte si celý text nahlas. Kde zakopnete, tam větu přepište.
- U cizojazyčné verze nepřekládejte. Nechte text vzniknout rovnou v tom jazyce.
Vraťme se k té klientce, která to poznala dřív než já. Nevadilo jí, že u textu byla AI. Vadilo jí, že to bylo vidět. Dobrý text není ten, u kterého se nedá poznat autor. Je to ten, u kterého na autora vůbec nepomyslíte.
