Kouč prodává hodinu soustředěné pozornosti. Kolem té hodiny ale roste agenda, kterou si nikdo neobjednal: vstupní dotazníky, domlouvání termínů, poznámky ze sezení, podklady k procvičení a připomínky, aby na to klient nezapomněl. S každým dalším klientem té agendy přibývá. Hodin v týdnu ne.
Na konzultacích to slyším pořád dokola. Lektorka vede skupiny i individuální klienty a večer sedí nad seznamem, komu ještě musí poslat materiály z minulého týdne. Sezení ji nabíjejí. Vysává ji všechno mezi nimi.
Koučink se neděje jen na sezení
Posun klienta nevzniká během té jedné hodiny. Vzniká mezi dvěma hodinami, tedy přesně tam, kde u toho nejste. Na sezení se dohodne, co se má dít. Jestli se to opravdu děje, se ukáže až za týden.
Mezičas
Doba mezi dvěma sezeními, kdy je klient sám a praxe mlčí. Rozhoduje se v ní, jestli si úkol udělá, jestli se posune a jestli si příště zase rezervuje termín. Kouč do ní nevidí a nemá jak. Přitom je jí mnohonásobně víc než samotných sezení.
Většina koučů to řeší odhodláním. Napíšu jim, až budu mít chvíli. Jenomže ta chvíle se najde, dokud jsou klienti tři. Při patnácti se místo psaní jen vzpomíná, komu se vlastně mělo napsat. A klient si přitom nemyslí, že máte plno. Myslí si, že na něm zas tak nezáleží.
Klient si vás nezapamatuje podle toho, jak dobré bylo poslední sezení. Zapamatuje si, jestli o něm někdo věděl ve chvíli, kdy se mu zrovna nedařilo.
Než klient přijde poprvé
První dojem z praxe si klient neudělá na sezení. Udělá si ho z toho, co se děje mezi jeho první zprávou a vaším „dobrý den“.
Místo tří e-mailů tam a zpátky mu přijde krátký formulář, který se sám doptá a z odpovědí rovnou složí podklad. Napíše, co ho trápí, s čím už to zkoušel a kolik času týdně reálně má. Vy si to přečtete pět minut před sezením a nezačínáte od nuly. Zájemce přitom neodradí, že se ho někdo ptá. Odradí ho, když stejné otázky musí probírat znovu na sezení, které si zaplatil.
Termín si vybere sám z vašich volných časů. Kalendář hlídá, aby na sebe sezení nenavazovala bez pauzy, a den předem posílá připomínku. Zrušený termín se nabídne dál, takže úterní odpoledne nezůstane prázdné. Právě domlouvání času přes zprávy je totiž nejčastější místo, kde zájemce tiše vyšumí a už se neozve.
Co ze sezení zbude, když zavřete notebook
Ze sezení zbude jen to, co si stihnete poznamenat. A poznámky se píšou přesně v tu chvíli, kdy máte poslouchat.
Se souhlasem klienta z něj může vzniknout shrnutí: co jste řešili, na čem jste se dohodli a co má klient do příště udělat. Vy si ho přečtete, opravíte, co nesedí, a pošlete. Rozhodnutí, co bylo na sezení opravdu důležité, zůstává na vás, protože to ze záznamu nikdo nevyčte.
Po roce práce máte navíc archiv, ve kterém jde hledat. Zeptáte se vlastních sezení, kdy jste s tímhle klientem poprvé mluvili o hranicích, a odpověď máte dřív, než byste si vybavili aspoň ten rok.
Minutový sebetest
Vezměte si tři klienty, se kterými jste mluvili minulý měsíc. Víte u každého bez hledání, co si odnesl a co měl do příště udělat? A víte, kdo z nich se od té doby neozval? Když odpověď lovíte v bloku a ve třech konverzacích, není to o vaší paměti. Je to o tom, že ta informace nemá kde být.
Klient, na kterého se nezapomene
Na klienta se nezapomíná ze zlé vůle. Zapomene se na něj proto, že ho nikdo nemá na dnešním seznamu.
Sekvence
Předem připravená řada zpráv, která klientovi odejde sama v naplánovaných odstupech. Po sezení materiál, za pár dní jedna otázka na to, jak to jde, týden před dalším termínem připomínka. Napíšete ji jednou a pak už ji jen upravujete. Kdykoli se dá pro konkrétního člověka zastavit.
Sekvence není hromadná rozesílka, ale přesně to, co byste napsali sami, kdybyste na to měli hlavu. Rozdíl je jen v tom, že odejde i ve středu, kdy máte šest sezení za sebou. Každou zprávu si předem přečtete a přepíšete do svého jazyka.
Kdo vede i skupinové programy, ušetří nejvíc na materiálech. Lekce, nahrávky a pracovní listy leží na jednom místě pod vaší značkou a nový účastník se k nim dostane sám, hned po přihlášení. Nikdo nedohledává, komu už se poslalo které video.
A ráno na vás čeká přehled: kdo dnes přijde, kdo se dva měsíce neozval a komu došel balíček sezení. Složil se v noci, sám od sebe. Vy se jen rozhodnete, komu napíšete osobně.
Komu se to v koučovací praxi nevyplatí
Tohle není pro každého. Kdo má pět stálých klientů, zná je jménem i příběhem a termín si s nimi domluví na konci každého sezení, ten nastavováním systému jen ztratí odpoledne.
Opatrně taky u citlivých témat. Automatická otázka „jak vám to jde?“ se hodí do kurzu prezentačních dovedností, ne do práce se ztrátou nebo s úzkostí. Tam musí rozhodnout člověk, jestli se ozvat a jak. A záznam sezení se bez výslovného souhlasu klienta nepořizuje nikdy, ani pro vlastní poznámky. Hranici si tu nastavuje kouč a systém ji jen respektuje.
Celý systém v kostce
- Zájemce vyplní krátký formulář a vy máte podklad dřív, než ho poprvé uvidíte.
- Termín si vybere sám, kalendář hlídá pauzy a den předem chodí připomínka.
- Ze sezení vznikne shrnutí s úkolem do příště, které projdete a odešlete.
- Materiály a otázky chodí klientovi v naplánovaných odstupech, dokud je nezastavíte.
- Ráno vidíte, kdo dnes přijde a kdo se dlouho neozval.
Zpátky k té lektorce a jejímu večernímu seznamu, komu ještě poslat materiály z minulého týdne. Část z něj tam zůstane, a dobře tak. Zůstane v něm rozhodnutí, komu se ozvat mimo pořadí a co mu napsat. Zmizí z něj lovení v paměti, kdo to vlastně byl a co jste mu slíbili. Klient si u vás neplatí hodinu v kalendáři. Platí si to, že na něj někdo myslí i ve čtvrtek, kdy žádné sezení není.
